Přežili jsme další výlet do Anglie, všichni, ztráty byly minimální, juchů! Stejně jako loni a rok předtím jsme zamířili do jihozápadní Anglie, kde se centrem našich výletů stalo městečko Burnham on Sea. Cestovní kancelář, se kterou se již tradičně na cestu vydáváme, se osvědčila v minulých letech a letos zase všechno fungovalo na jedničku.
Co mi vytane na mysli, když se řekne výlet do Anglie s prvním ročníkem a s tercií? Chybějící člen výpravy hned při odjezdu? Spletli si čas a dorazili s drobným zpožděním. Telefon zapomenutý v autě? Ten se zase našel. Ztracené peníze? Ty už se nenašly. Vybitý mobil (budík), ve chvíli, jsme měli odjíždět do Londýna? Naštěstí nutnost vyprázdnit se zafungovala ve správný čas. Ukradená bunda na Leicester square v Londýně? Ta zmizela nadobro, zloděj rychle splynul s davem. Zoufalé počítání neustále se přeskupujících studentů? Přijeli jsme všichni. Nic z toho. Asi to všechno opět přebily skvělé zážitky, které na nás po cestě čekaly. Pokusím se v následujících řádcích sepsat jakýsi cestovní deník. Třeba pro ty z rodičů, kteří se musejí smířit s hodnocením zájezdu: „Dobrý.“
1. – 2. 4.
Cesta autobusem proběhla překvapivě rychle. Ráno jsme se vypotáceli z autobusu do krásného slunečného počasí v belgických Bruggách. Nemělo by mě to překvapovat, už vím, jak malebné město to je, když ale svítí sluníčko a všechno kolem kvete, je ještě hezčí. Ve středověku jedno z největších měst Evropy, důležitý přístav, centrum obchodu s látkami, město protkané kanály, pro které se mu přezdívá Benátky severu. A když se přístav zanesl, nebyl důvod ve městě, které ztratilo význam, staré bořit a stavět nové. Proto můžeme i dnes obdivovat krásné domy z doby, kdy v Čechách ještě lišky dávaly dobrou noc a stavělo se výhradně ze dřeva. Kostel se zaručeně pravou ampulí s Kristovou krví, nebo ten s Michelangelovou sochou. Bekynáž, kam se uchylovaly do ústraní vdovy, když nechtěly složit řeholní sliby. Krásnou věž Belfort s ještě hezčí zvonkohrou. Projížďku lodí po kanálech. Nebo pravé belgické wafle, hranolky a čokoládu. A jaro v plném proudu.
3. 4.
Na cestě trajektem na nás čekal první britský pozdrav – pravá anglická snídaně. No a pak už slavné bílé útesy v Doveru. První zastávkou v Británii byl Bristol. Prohlídka města je fajn, ale hlavní lákadlo jsou vždycky staré doky a krásná loď SS Great Britain (to SS v názvu znamená steam ship). První loď s ocelovým trupem, parním pohonem a lodním šroubem. Každý zná Titanic, ale tahle loď byla ve své době ještě větší novinkou a symbolem luxusu. Původně liner spojující Británii s USA se změnil na loď přepravující emigranty do Austrálie, potom jí vyjmuli motor, aby vyšetřili nákladní prostor, a loď vozila jako plachetnice uhlí z Cardiffu do San Francisca. Až byla nakonec, poničená bouřemi, opuštěna na Falklandských ostrovech, kde sloužila jako plovoucí skladiště. A teď, znovu v plné kráse, je největší atrakcí Bristolu. A nakonec ještě město Wells s úžasnou katedrálou. Byla sice zavřená, ale obešli jsme si ji, zašli do přilehlých uliček, okoukli místní orloj a rychle zpátky do autobusu, abychom dosáhli cíle naší výpravy, Bunham on Sea. Že se to za jeden nedá zvládnout? My jsme to dali.
V Burnhamu si nás rozebrali do rodin, kde jsme měli strávit dalších pár dní (nebo spíše nocí). Trochu nás překvapilo, že výběr neprobíhal jen na základě oznámených alergií a dietních požadavků, ale i podle velikosti: „Vy jste, chlapci, příliš velicí, do postelí v mém domě se nevejdete.“ Ale i to jsme zvládli.
4. 4.
První den našeho pobytu ve West Country jsme navštívili Glastonbury. Městečko, které je dnes známé hlavně obřím hudebním festivalem a možná velkým množstvím lidí, kteří hledají na tomhle místě mystiku, krále Artuše, vstup do bájného Avalonu, svatý grál, prostě je přitahuje svět čarodějnic, magie, nadpřirozena. Sami Angličané o obyvatelích města hovoří jako o „weird people“. Ve středověku to ale bylo sídlo nejdůležitějšího kláštera v Anglii, z něhož dnes můžeme bohužel vidět pouze majestátní ruiny. Na prohlídku opatství se vždycky těším, pokaždé totiž slyšíme jiný příběh. Vždy je tam Josef z Arimatije, posvátný hloh, svatý grál, král Artuš s Guinevrou, opat a jeho soukromá kuchyně, ale jak bude podaný, závisí vždy na průvodcích. A ti jsou téměř pokaždé energičtí, nabití informacemi, převlečení za středověké obyvatele opatství, snaží se nás vtáhnout do svého vyprávění. I letos to bylo podobné. Ještě ke všemu podané s jadrným somersetským přízvukem. Stálo to za to.
Cheddar Gorge. Místo, které dalo jméno mému oblíbenému sýru, který dodnes zraje v místních krápníkových jeskyních (využívali je k bydlení již mezolitičtí lidé). Ale největším lákadlem bylo stádo divokých koz, které vyvedly své mladé a pásly se na svazích nad propastí. Tam jsem fotil a fotil a stíhal sledovat i ostatní výletníky, kteří stádečko pozorovali. Všichni měli něco společného – při pohledu na hrající si kůzlata se bezděky usmívali. A potom jsme vyrazili do města Bath se slavnými římskými lázněmi a spoustou římských vykopávek. Letos jsem odolal a nenapil jsem se z léčivého pramene, zdravý jsem dost a chutí tahle zázračná voda právě neoplývá.
5. 4.
Další den nás čekal výlet do Walesu. Věděli jste, že Cardiff je hlavním městem Walesu až od roku 1955? A že v roce 1801 mělo tohle čtyřsettisícové město pouhých 1870 obyvatel? Že byl Cardiff ještě před sto lety největším přístavem, odkud se vyváželo uhlí? To všechno jsme mohli zjistit během prohlídky přístavu, města, místního hradu nebo muzea (tam ovšem v době rozchodu zavítali jenom nemnozí). A protože plánovaná návštěva obřího rugbyového svatostánku Principality stadium nebyla z technických důvodů možná, vyrazili jsme odpoledne do skanzenu, kde byly k vidění stavby přenesené z celého Walesu.
6. 4.
Poslední den na západě jsme strávili v národním parku Exmoor. Pro vřesoviště mám slabost. Ta velká plocha nevyužitá pro zemědělství, ale ponechaná přírodě, porostlá vřesem, hlodášem a borůvčím, kde se prohání spousta divokých zvířat a v případě Exmooru doplněná o malebnou scenérii rozervaného pobřeží a holé skály. A právě cestu nad pobřežím jsme mohli ochutnat na procházce z vesnice Lynton. Ideální instagramové scenérie. Lanovka, která sem vede z vesničky Lynmouth, funguje na vodní pohon, a to z ní činí turistickou atrakci, dnes je takových už jenom pár. Na cestě zpět jsme se zastavili na hradě Dunster. Prý tu straší, ale duchy nikdo z nás nezahlédl. V zahradě pod hradem kouzlilo jaro, takže jsme mohli obdivovat nejen kvetoucí třešně a kamélie, ale třeba i cizokrajné sekvoje, kterým, se v chráněném údolí dobře dařilo.
7. 4.
Poslední loučení s rodinami. Jedna paní, prý ráda pekla, přinesla celému autobusu vlastnoručně připravený banana bread (byla toho plná igelitka). Vyrazili jsme opět na východ. A protože cesta ubíhala nad očekávání rychle, zastavili jsme se v krásném městě Salisbury s fantastickou katedrálou (nejvyšší v Anglii). Odtud to byl už jenom skok ke Stonehenge. Ten, kdo říká, že je to jen pár kamenů, které za provazem obejdete dokola, trochu přehání. Proč by jinak bylo tak obtížné pustit z ruky telefon a přestat těch pár kamenů fotit? Opět jsme si uvědomili, že „šutry“ jsou opravdu veliké, ty největší váží 50 tun, a mohli se zamyslet nad tím, co z toho pravěcí obyvatelé Salisbury Plain měli, že sem po generace tahali kameny až z takové dálky jako je Wales a s velkou námahou je vztyčovali. Pro zábavu to přeci nedělali. Nakonec ještě dvojměstí Eton a Windsor. Nejprestižnější chlapecká škola v Británii a oblíbené sídlo královské rodiny a vzhůru do Londýna.
8. – 9. 4.
V hlavním městě Spojeného království jsme strávili celý den. Vyrazili jsme přes Greenwich park, kolem královské observatoře (tady jsme mohli přeskakovat přes nultý poledník ze západní polokoule na východní, užít si skutečného GMT) a čajového clipperu Cutty Sark dorazili k Temži, kde na nás čekala plavba lodí do centra. Velkou část londýnských pamětihodností jsme tak okukovali pouze z paluby: doky, Canary Wharf, Tower, Tower Bridge, HMS Belfast, The Globe, Tate Modern, katedrálu sv. Pavla, Drakeovu loď Golden Hind, na které obeplul svět, moderní mrakodrapy (nejvyšší samozřejmě The Shard), až k London Eye. Tam část z nás zvolila vyhlídkovou půlhodinovou jízdu vysoko nad Londýnem. Potom povinná fotografie Big Benu, Westminster Abbey, Buckinghamského paláce a přes Piccadilly na Leicester Square, do srdce West Endu. Tady nastal dlouho očekávaný čas rozchodu. Někteří se vrhli na nákupy, jiní běželi do prodejny Lega, jiní do světa Harryho Pottera a někteří dokonce zamířili do National Gallery podívat se na obrazy. No a pak už vzhůru domů. Metrem k O2 aréně, do autobusu, na trajekt, do Čech. Přijeli jsme domů a všichni nám museli závidět naše opálení. Zatímco doma mrzlo, v Anglii svítilo slunce a byla příjemná mikinová teplota.
Autoři fotografií: Tereza Vondrášková, Denis Blažek
Kamera: Denis Blažek
Střih: Tereza Soukupová
Hudba:
“Village Consort” Kevin MacLeod (incompetech.com)
Licensed under Creative Commons: By Attribution 4.0 License
http://creativecommons.org/licenses/by/4.0/
“Thatched Villagers” Kevin MacLeod (incompetech.com)
Licensed under Creative Commons: By Attribution 4.0 License
http://creativecommons.org/licenses/by/4.0/