S tercií a 1. ročníkem po jihozápadní Anglii
Úplně na začátek je třeba říct, že se výlet vydařil. Rodiny, u nichž byli studenti ubytovaní, nešetřily chválou – prý skvěle mluví anglicky, prý jsou milí a vychovaní (sláva). Tady se nabízí jednoduché vysvětlení – říkají to všem, ale podle naší průvodkyně, která je v Británii jako doma, taková chvála vůbec není běžná.
Opakovat, co už jsem mnohokrát napsal, asi nemá význam, tak se pokusím ke každé z destinací, které jsme navštívili, vylovit z paměti něco obzvláště památného, co si budu s tímhle místem po letošní návštěvě napořád spojovat.
První místo, kde jsme na delší čas opustili autobus, byly belgické Bruggy. Brzy ráno, všechno je zavřené, začíná pršet… Po krátké společné prohlídce máme dost času si město prohlédnout. Dominantu starého města, věž Belfort s její zvonkohrou, už jsem viděl minule, muzeum piva bylo zavřené, galerie také… takže jsem se vydal na procházku do těch částí města, které jsem ještě neviděl. A byl jsem uchvácený. Středověké Bruggy byly jedním z největších měst Evropy, proto je centrum města hodně rozsáhlé. Když jsem došel k bývalým hradbám, narazil jsem na otočné větrné mlýny, skvělé dětské prolézačky, úžasné zahrady, v nichž jsem se cítil jako Alenka v říši za zrcadlem. Společná projížďka na lodi po kanálech byla už jenom příjemným bonusem, stejně jako návštěva muzea čokolády.
Cesty trajektem mám rád. Hodinu a půl na moři, časné ráno, bílé útesy nad Doverem a príma anglická snídaně se vším, co k ní patří.
Cestou na jihozápad Anglie jsme se zastavili v lázeňském městě Bath. Římské lázně, Nashovy reprezentativní stavby, které známe z anglických filmů nebo seriálů (Vévodkyně, Bridgertonovi), děcka z prváku, které v místním HMV ve velkém nakupují elpíčka, dost odvážně takhle na začátku cesty.
A zastavili jsme se i u mé oblíbené katedrály ve Wellsu. Tentokrát byla mše, takže jsem s částí studentů nakoukli i dovnitř. A nedalo mi to a zkusil jsem dveře od rajského dvora … a bylo otevřeno, tak jsme šli dál. A pak jsem vzal za další kliku, a šli jsme ještě dál … Na cestě zpátky jsme zjistili, že nás mezitím v katedrále zamkli! Ale všechno dobře dopadlo, našli jsme kněze, a ten nás pustil ven, takže jsme se mohli připojit ke zbytku výpravy, který na nás čekal venku. Kluci z tercie se mezitím zvládli skamarádit s místními a zahráli si na trávníku před katedrálou fotbal.
Pak jsme konečně dojeli do rodin, které se na další čtyři dny měly stát naším domovem. Soudě podle reakcí studentů to bylo dobré. Tam, kde jsme museli sáhnout k výměně, všechno dobře dopadlo.
Bristol a skvostná loď SS Great Britain. Mohli jsme jít dovnitř, podívali jsme se i pod loď (je v suchém doku), někteří zvládli zhlédnout i něco o vzniku a službě prvního velkého ocelového parníku poháněného šroubem. Tenhle Brunelův výkřik techniky vznikl jako luxusní liner pro bohaté cestovatele z Británie do USA, časem sloužil k přepravě vystěhovalců do Austrálie a nakonec, když z z lodi vykuchali obří parní stroj, jako plachetnice s obřím nákladním prostorem vozila uhlí z Walesu do San Francisca. Poškozená těmito plavbami v nejbouřlivější části oceánu nakonec skončila na Falklandských ostrovech, odkud ji po dlouhých letech napůl rozpadlou převezli zpět do Británie (je to 8000 mil). Na lodi jsme si vyzkoušeli i dobové oblečení. A tady jsem se projevil jako oděvní expert, prozradil jsem holkám, kde mají dámské klobouky předek.
Cheddar gorge – výlet na vršek strže a podél ní až k místu, kde jsou pokaždé k vidění divoké kozy (na jaře pochopitelně s kůzlaty).
Glastonbury a jeho švihlí obyvatelé, ezoterie na každém rohu, obchody s etno obleky, Buddhové, magické kameny, věštírny…
Celý další den jsme strávili v hlavním městě Walesu, Cardiffu. A zrovna ten den v Británii probíhaly oslavy korunovace Karla III. Královská jízdní garda pořádala i na Cardiff Castle přehlídku s oslavnými salvami z děl. Byli jsme tam. Při rozchodu jsme se s mnohými potkali v obrovském knihkupectví Waterstones, takže k elpíčkům v autobuse přibyla i halda knih. V blízkém skanzenu jsme viděli způsob, jakým žili Welšané v minulosti na venkově. Domy sem přenesené pokrývaly dlouhé období od 15. až do 20. století. Někoho zaujaly prolézačky. A protože Denisu bolely nohy, vypůjčili jsme si invalidní vozík, aby se mohla po areálu projet. Prváci si také pojmenovali místní krávy.
Poslední den na západě jsme vyrazili do národního parku Exmoor. Projeli jsme se vodou poháněnou lanovkou z Linmouth do Lintonu, prošli jsme se po útesech na pobřeží, viděli jsme místní stáda koz s kůzlaty. Nejvíce mi ale uvízl v paměti moment, kdy Honza podaroval paní náhodně procházející kolem několika květy. Ta z toho byla natolik rozjařená, že neváhala, a oslovila nás (vyučující, kteří jsme celý průvod uzavírali), aby nám mohla vypovědět tenhle šokující zážitek. Cestou zpátky do Burnhamu, jsme se zastavili na strašidelném hradě Dunster. Mají tu staré koncertní křídlo a naše děcka si zahrála, lepší než celý hrad.
Na cestě zpět Stonehenge. Už jsem to viděl několikrát, ale havrany, kterak se perou o sousto s vránami a kavkami a zobou našim studentům z ruky, to bylo něco nového.
Nejzásadnější zážitek z Londýna byla Sofie, která v Green parku pronásledovala veverky, celý rozchod strávila pozorováním vodního ptactva v St. James's parku a polovinu cesty přes Londýn nadšeným vyprávěním o všech zvířatech, které toho dne potkala.
Tak jsme to letos zase přežili. A ve zdraví. A možná jsme i něco nového zažili. Něco se přiučili. Dozvěděli se něco o těch, kteří jeli s námi. Možná i něco o sobě.
Mgr. Petr Klier
