Z jižních Čech až na konec světa

Podobně jako mnozí jiní, od Keltů po Jiřího z Poděbrad, jsme se i my vydali tam, kde se večer co večer sluneční kotouč noří do oceánu, tedy do Bretaně. Naším cílem bylo partnerské město Lorient. S tamním gymnáziem nás spojuje dlouholeté přátelství okořeněné řadou vzájemných výměn. Skupinka dvaceti studentů navázala tam, kde dřívější živý dialog přervala kovidová pandemie.

Cestou jsme se v Paříži zaskočili podívat na umělecká díla do dvou nejprestižnějších francouzských muzeí, do Louvru a do Orsay. Ponořili jsme se do podzemích katakomb a vylétli k nebi s nejvyššími tóny zpěvů v Notre Dame, nedávno vzkříšené z popela.

A pak už hurá k Atlantiku! Rybářské bárky, křik racků, malebná stavení, řady megalitů a hlavně oceán! Z pláže nás vyhnaly jen „taháky“ v podobě muzea fantaskních bytostí z Vernových románů anebo výtvarného ateliéru v malebném Pont Aven, na němž jsme se pokoušeli oprostit svou mysl i výtvarný projev od zbytečného balastu. K sobotnímu večeru patří v Lorientu i návštěva fotbalového utkání a před odjezdem náš čekal obligátní průzkum ponorkové základny.

S Francií jsme se rozloučili ve Štrasburku, ale o nějaké zásadní loučení vlastně nešlo, jsme přece členové velké rodiny – Evropské unie.