Matěj Kratochvíl

U třech písmen ČAG se mi vybaví až překvapivé množství vzpomínek, zážitků a myšlenek. Samozřejmě v první řadě to je pro mnohé vcelku specifická budova školy, ale pro mě jsou ta písmena spíše skupinou lidí, která mě ovlivnila snad víc, než bych si minimálně v době studia byl ochoten připustit.

Teprve v průběhu dalšího života, ať už při studiu na VŠE, nebo následně při magisterském studiu na University of Amsterdam v Holandsku nebo následně v práci jsem docenil, jak výjimečné prostředí mě formovalo. Za osm let se mi nenápadně dostalo pod kůži, že je normální kriticky přemýšlet, že mi nemusí jít všechno, ale záleží pouze na tom, zda dělám maximum proto, abych vyčerpal svůj potenciál a že škola není jen klasická výuka v lavicích, ale že je to celoživotní proces a vzdělání může mít celou řadu podob.

Obecně o sobě vím, že když něco dělám poprvé, jsem nejistý, soustředím se sám na sebe a výsledek nemusí být vždy podle mých představ. O to víc zpětně oceňuji, že jsem si řadu věcí vyzkoušel s náskokem a později jsem již mohl čerpat ze zkušeností. A je celkem jedno, jestli se jedná o mluvení před stovkami lidí v cizím jazyce, „přežití“ v zahraničí jako exchange student tisíce kilometrů od kohokoliv, kdo mě alespoň trochu zná, prezentovaní vlastní práce a názorů, nebo připravování se na komplexní zkoušku. Další svoje životní kroky považuji tak trochu za určité pokračování toho, co jsem o sobě poznal během studia ČAG – baví mě poznávat nové věci, a preferuji, když mají logiku, chci dělat věci, které mi dávají smysl a pokud něco dělám, chci to dělat co nejlépe. Tak jsem se přes další vzdělání, nakonec v ekonomických oborech (ačkoliv díky nadšenému přístupu k výuce jsem málem skončil na VŠCHT), práci v nadnárodní korporaci (kterou jsem dostal v době, kdy doznívala krize především díky znalosti angličtiny a certifikátu, ke kterému nás dovedla spravedlivá přísnost učitelky anglického jazyka) a několik epizod v tuzemských bankách propracoval až k návratu do Českých Budějovic a snaze pokračovat v rodinném podnikání, které od revoluce budovali rodiče a jejich obchodní partneři.

Pokud jsem ČAG popsal jako skupinu lidí, tvoří ji pro mě krom pedagogů a spolužáků v blízkých ročnících ještě jedna skupina. Jsou to lidé, se kterými jsem se během studia na ČAG de facto ani nepotkal, a i přesto nás život svedl dohromady. Aniž bychom věděli, že ten druhý studoval stejnou školu, vzniklo přátelství, na základě podobných hodnot a pohledu na život. A v tom je pro mě ČAG výjimečný – je to část života, který si neseme s sebou a ovlivňuje nás i roky potom, co každý den nevídáme tolik povědomou věžičku a neprocházíme známou zahradou k hlavnímu vchodu.