Po několikaleté pauze jsme se 3. ročníkem a septimou opět vydali do Prahy. Oficiálně nazýváme tuto akci Kulturně historická exkurze, ve skutečnosti jde ale o to, podívat se na město, které všichni známe, trošku z jiné perspektivy. Nepoznávat Prahu jenom přes kulinářské požitky, akvaparky a jiné spektakulární zážitky, ale zajít třeba tam, kam bychom sami nikdy nezavítali nebo se na život ve městě podívat očima člověka, který žije jiný život než my. Jak to tedy bylo?
První zastávkou byl Národní památník na Vítkově. Pro mě je to zvláštní místo. Umístěný na krásném kopci, na jehož úpatí nově vyrůstají vinice, s nádherným výhledem na město, zvenku funkcionalistická stavba, to je v pořádku, před budovou sedí na koni obří Jan Žižka, dobře, ale vnitřní uspořádání připomínající na jedné straně staré křesťanské chrámy, na straně druhé moderní (před sto lety) místo shromažďování se spoustou mramoru, heraldickou výzdobou na stěnách, velikou tapisérií, monumentálními sochami. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že stojím v krematoriu a za chvíli odněkud vyskočí spalovač mrtvol a nabídne mi letáček propagující Spolek přátel žehu. Pohřební část, která měla sloužit jako místo posledního odpočinku vrcholných českých vůdců, na mě působila stejně ponuře a monumentálně. Trošku jsem ožil v části vyzdobené po druhé světové válce a po komunistickém převratu, která adorovala Rudou armádu, osvoboditelku. Tam se strhla debata, zda podobné památníky zachovat, nebo je bez milosti zlikvidovat ve chvíli, kdy se změní režim. A potom přišlo mauzoleum, kde v 50. letech odpočíval nabalzamovaný Klement Gottwald, a to už jsem si vyloženě užíval. A to včetně zasvěceného komentáře naší průvodkyně. Gottwalda nabalzamovali sovětští odborníci (měli přece zkušenosti s Leninem). Lidé se ale našemu mumifikovanému vůdci spíše smáli, takže musel být po několika letech zpopelněn a uložen do sarkofágu vystavěného původně pro T. G. Masaryka. Ten se ve všem tom mramoru necítil dobře a odmítl poskytnout své tělo pro potřeby kultu. Náš dělnický prezident takovými skrupulemi netrpěl a jeho nástupci také ne. A když po sametové revoluci oslovili pozůstalé, aby si své rodinné příslušníky vyzvedli a soukromě je pohřbili, o Klementa Gottwalda nikdo neprojevil zájem. A tak ho musela pohřbít na Olšanských hřbitovech komunistická strana, dobře mu tak.
Neviditelná výstava na Novoměstské radnici je malá ochutnávka toho, jak se žije nevidomým. V naprosto zatemněných místnostech s průvodcem, který je zrakově znevýhodněný, jsme se v malých skupinách snažili po hmatu poznat kuchyňské vybavení, prošli jsme se po městě, v přírodě, „nahlédli“ jsme i do víkendové chaty a skončili na výstavě soch, které jsme neohrabaně osahávali a odhadovali, co je to vlastně před námi. V kavárně jsme si dali tatranku, limonádu nebo kávu, to všechno opět poslepu. I tady jsem slyšel zvědavé otázky: jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří ztratili zrak v dospělosti a těmi, kteří nevidí od narození? Jak vidí ti, kteří nejsou úplně slepí, jak …? Vždycky mi návštěva téhle výstavy znovu „otevře oči“: Co je v životě opravdu důležité? Projevujeme dostatek vděku za to, že jsme se narodili „normální“? Jsme dost silní na to, poprat se s nepřízní osudu, až to jednou přijde?
Den jsme zakončili opět na Karlově náměstí schůzkou s bezdomovcem Karlem, který byl připravený ukázat nám Prahu ze své perspektivy. V osmdesátých a devadesátých letech se na „Karláku“ potulovala spousta mladých, možná spíš mladistvých, gay prostitutů a většina z nich skončila na drogách. Takový byl i osud našeho průvodce. Popsal nám život na ulici, dozvěděli jsme se kde a jak se dealovaly drogy, kde se prodávali mladí kluci ale i to, jak s drogami přestat, co může být tím impulsem, který vás po letech závislosti přiměje k téhle bolestné kúře. Zjistili jsme také, jak se o lidi bez domova stará město Praha. Mají kde přespat, můžou se najíst, vykoupat a mohou se nechat i zaměstnat. Karel byl elita, přespával legálně v karavanu na pozemku města. Nemytými žebráky ve městě hluboce opovrhoval.
Druhý den byl vyhrazen pro návštěvu Terezína. Muzeum ghetta s dětskými obrázky, které dětem pomáhaly zapomenout na přítomnost, stručná historie holocaustu v patře, Magdeburská kasárna s typickými hromadnými ubytovacími prostory a dalšími místnostmi věnovaných hudebníkům, divadlu, výtvarníkům, Malá pevnost s věznicí gestapa s průvodcem, který nám, pokud možno bez emocí, popsal všechna zvěrstva, která se tu v době Protektorátu odehrávala. Trošku stranou zůstala poválečná historie objektu a to, že tu po válce museli odpykat své viny Němci odsouzení k odsunu. I tady na mě padne vždycky pocit neskutečna. Jak je možné, že v lidech dříme tolik zla? Je skutečně naše civilizovaná slupka tak tenká, abychom byli schopni odsoudit naše bližní a chovat se k nim jako k hmyzu? Jak tuhle slupku posílit. Studenty samozřejmě zajímá i způsob, jakým se holocaust dostával do obecného povědomí světové veřejnosti, „banalita zla“, výzkumy amerických psychologů, kteří zkoumali podstatu zla a lidskou přirozenost, i to že existují společnosti, které holocaust popírají.
A večer divadelní představení v DOXu. Divadla jsou vždycky sázkou na neznámé. Máte-li různorodý kolektiv, jak to představení studenti přijmou? Zvláště když jsme letos vybrali Thin skin, představení na pomezí pohybového divadla a nového cirkusu. Bylo to abstraktní, nepadlo tu jediné slovo, museli jsme obtížně interpretovat to, co se před námi odehrávalo. A také jsme si to po skončení představení vyslechli. Co to mělo znamenat? Někteří se zanořili do programu, aby to vyčetli, jiní měli svou verzi, někdo byl rozezlený, ale nikdo nezůstal chladným. Ale i kdybych jenom seděl, hodinu a půl přemýšlel o významu toho, co vidím před sebou a neměl potřebu se u toho dívat na hodinky, bylo by to více, než denně zažívám. Od toho přece umění je. Aby v nás probouzelo otázky, abychom se snažili pochopit to, co malíř, spisovatel, sochař před nás předložil. A že to někdy chápeme jinak? To přece nevadí. Kromě toho bylo představení krásné i vizuálně, zajímavá byla i zvuková část. Pro mě jednoznačně přínos.
Poslední den jsme zařadili do programu Pražský hrad. Vypadá to, že tam každý byl, ale vždycky mě překvapí, kolik lidí Hrad ještě nevidělo, takže do toho. Katedrála svatého Víta je monumentální jako vždy. Starý královský palác je zavřený, chystají se oslavy 28. října, asi je třeba zatopit v dostatečném předstihu. Zvláštní atmosféra svatojiřského klášterního kostela, ten rozdíl mezi stísněnou románskou stavbou hlavně z 12. st. a gotickou nádherou o dvě století mladší. Ale je to pohřebiště přemyslovských panovníků, vzdali jsme jim hold. Zlatou uličkou jsme jenom proběhli. Mě ty malé domky vykutané do hradeb vždycky uchvacovaly. Jak malý prostor lidem k životu stačil. No ale už je to za námi. Teď vzhůru k poslednímu bodu programu Musoleu Davida Černého.
Ještě nedávno funkční lihovar, v poslední době spíš ruina, dnes krásně opravená průmyslová budova z 19. st. To se povedlo. A uvnitř 5 pater provokace. Ať už je to slavný chodící trabant, obří pistole, plastový Ježíš zobrazený jako skládačka, nebo slavná Entropa, která v době našeho předsednictví EU pobouřila většinu zobrazovaných členů Unie. Znovu nezbývá než zopakovat, je důležité se ptát, zpochybňovat myšlení hlavního proudu, nemusíme s tím souhlasit, ale stojí za to postavit se za svobodu lidí vyjádřit jejich názor.
A to je vše. Těším se zase za rok.